A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Turecko - Cestopisy

Putování po Turecku 2010

Okružní putování po turistických zajímavostech Turecka: Istanbul - Ankara - Kapadocie - Pamukkale - Bodrum - Selcuk (Efesus) - Istanbul

Putování po Turecku 2010

Den 1. – 19.6.2010

Hned na úvod jsme málem zmeškali letadlo neboť jsem se špatně podívala na odlet. Nakonec jsme to ale zvládli a v půl 4 šťastně přistáli na Atatürkově letišti v Istanbulu. Hned na letišti jsme si rozměnili pár euro. Peníze jsme vyměnili u Ak Bank, kurz byl sice dobrý, ale 4% poplatky z něho udělali kurz spíše nevýhodný. Poplatky měli na letišti ale všechny směnárny.
Do centra Istanbulu jsme vyrazili veřejnou dopravou. Orientace na letišti byla snadná, ukazatele nás neomylně dovedly ke vstupu do metra, kde jsme si v automatu nakoupili zásobu žetonů (1,50TL/žeton). Drobné, které jsme vyloudili ve směnárně jsme ani nepotřebovali, neboť automat bral i papírovky (to jen u nás potřebuje člověk kupu drobných když se chce svézt hromadnou dopravou). Metrem jsme jeli 6 stanic do Zeytinburnu, kde jsme přestoupili na tramvaj směr Kabataş. Tramvaj projíždí centrem přes Sultanahmed a Eminönu, takže se s ní dá dostat téměř ke všem turistickým zajímavostem. My vystoupili asi po 40 minutách v Kadiköy, odkud to bylo k našemu hostelu už jen kousek. Zamluvili jsme si přes www.hostelworld.com na první 2 noci Erasmus Hostel, neboť byl nejlevnější ze všech (18TL/os/noc), reference měl celkem dobrý, tak jsme to riskli. Ale už vstup do hostelu mluvil za vše. Po zazvonění nám otevřel majitel a vedl nás až nahoru do 4. patra, kde nám řek, že vypadáme unaveně a ať si odpočinem. To jsme trochu nepochopili a domáhali jsme se svého pokoje. Tak nám ho teda nakonec ukázal. Pokoj – no vlastně jen místnost s matrací na zemi – se uklízel naposled tak před 100lety asi jako celý hostel. Nejhorší byla kuchyň s echtovní ledničkou kde už se šířila plíseň, což ale spokojeným anglánům nemohlo zabránit v tom, aby do ní nacpali nepřikryté talíře s jídlem. Když jsme se ubytovali, tak jsme raději hned vyrazili na obhlídku centra, potřebovali jsme totiž taky vyměnit peníze, neboť majitel chtěl hostel zaplatit v lirách, přestože jsme zálohu platili v eurech. Vyrazili jsme přes Galatský most, kde Martina hned uchvátili rybáři chytající z mostu sardinky. Došli jsme až na náměstí Sultanahmed, těsně před nímž jsme konečně objevili otevřenou směnárnu (byla to docela fuška, bylo už totiž dost pozdě). Večer jsme pak ještě vyrazili ke Galatské věži, kde jsme si dali v kavárně ayran a čaj (4TL/oba).

Den 2. – 20.6.2010

Noc byla šílená, moc jsme se nevyspali, zejména proto, že hostel oplýval vrzajícími schody a papírovými zdi, takže bylo všechno slyšet. Ráno jsme vyrazili opět do Sultanahmedu, prohlédli jsme si Modrou mešitu a Cisternu Yerebatan. Do mešity jsme museli jít bočním vchodem pro turisty, u vchodu půjčovali plátna na zakrytí, když měl někdo krátký kalhoty, ale většina lidí to neřešila, dokonce ani ženy neřešily šátky a chodily tam jen tak nebo ve slamákách, což mě trochu překvapilo. Cisterna Yerebatan (vstup 10TL/os), rozlehlá podzemní vodní nádrž s 336 sloupy, byla příjemná, zejména díky chladu který v ní panoval. Stavba je to monumentální, ale mohla by být více osvětlená, v té tmě to tak ani nevyniklo. Alespoň to trochu oživily ryby co se proháněly mezi sloupy. Odpoledne jsme si zaplatili dvouhodinový výlet lodí po Bosporu (15TL/os). Nabízeli i celodenní výlety (25TL/os), ale to se nám zdálo moc dlouhé, myslím, že ty dvě hodinky bohatě stačili. Seděli jsme na horní palubě, tak jsme byli za tu dobu celý vysluněný. Po návratu jsme si dali na nábřeží „Balik Ekmek“ – rybí sendvič (4TL) a zamířili do hostelu. Tam jsme přečkali déšť, který mezitím přišel, a pak jsme šli na Taksim, podívat se, jestli odtud nejezdí nějaké autobusy do Ankary, jak nám tvrdil majitel hostelu. Samo tu žádný nejezdily. Cestou jsme prošli snad všechny obchody, Martin sháněl nový sandále, ta jeho se mu totiž rozpadly, ale nic se mu nelíbilo, tak jsme odešli s nepořízenou.

Den 3. – 21.6.2010

Další noc nebyla o nic lepší než ta první, ještěže už byla poslední. Ráno jsme brzy odešli, jeli jsme trajektem z Eminönu do Haremu, kde bylo hned autobusové nádraží (Chtěli jsme použít žetony na tramvaj, ale nešlo to, nakonec ty na trajekt byly úplně jiný). Tam nás hned odchytl nějaký pán a nasměroval nás k prodejně jízdenek autobusové společnosti metro, kde se nám snažili nakukat, že před jejich autobusem v 11:00 už žádný autobus do Ankary nejede. My jsme se naštěstí nenechali odradit a v 9:45 jsme už frčeli do Ankary se společností Lider Turizm (25TL/os, metro chtělo 35TL/os). Cestou byla jedna půlhodinová pauza na jídlo a WC a v 15:30 už jsme byli v Ankaře na autobusáku, kde nás vyzvedl můj kamarád Mehmet, který nás hodil k němu domů, kde byla i jeho sestra Gülizar s dětma. Mehmet se bohužel musel ještě vrátit do práce, tak my jsme vyrazili do blízkého nákupního centra (nic jiného na tom sídlišti stejně nebylo) podívat se Martinovi po sandálech. Ty jsme nakonec naštěstí sehnali. Večer jsme strávili s Mehmetem, Gülizar a její rodinou doma. Dostali jsme super večeři a popili pivo a rakiji. Rakije mi moc nejela, neboť voněla po anýzu, což já moc nemusím.

Den 4. – 22.6.2010

Mehmet musel ráno do práce, ale slíbil, že se vrátí brzy. My vstávali celkem pozdě – konečně jsme se taky pořádně vyspali. Gülizar nám připravila super snídani – smažená vajíčka se salámem, pečivo plněné kuřetem a sýrem a tak. Taky tam měla super domácí jahodovou marmeládu, kterou nám pak dala s sebou, když viděla jak nám chutná. Mehmet se vrátil už v poledne a vzal nás na výlet do centra Ankary, což bylo asi 30km. Navštívili jsme Atatürkovo mauzoleum Anit Kabir. Nádvoří hrobky je lemováno arkádami, kde jsou vystaveny Atatürkovy vozy a uvnitř nichž je jeho muzeum. Odtud jsme pak jeli do centra, kde jsme hledali asi hodinu místo na zaparkování – turecká doprava je skutečně kapitolou sama pro sebe, já bych v takovém provozu řídit nemohla. Když jsme konečně zaparkovali, šli jsme si odpočinout do parku na kafe a pak si prohlédli moderní centrum Ankary. Navštívili jsme také největší mešitu v Ankaře, Kocatepe Camii, byla úchvatná, uvnitř s osvětlením ve tvaru koule jako slunce a kolem něhož byly malé koule jako planety. Na večeři jsme jeli domů – dostali jsme zajímavou kombinaci hranolek a špaget s jogurtem, ale bylo to dobrý. Večer jsme pak jeli k místnímu umělému jezeru, kde jsou restaurace a dá se tam jezdit na šlapadlech. Trochu kýč, ale co.

Den 5. – 23.6.2010

Mehmet nás ráno hodil na autobusák, odkud jsme v 9 zamířili do Göreme se společností Süha Turizm (25TL/os). Autobus byl v pohodě, každý jsme měli vlastní obrazovku a sluchátka, což bylo super. Do Göreme jsme dorazili asi ve 2. V info stánku hned na nádraží jsme si vzali mapku okolí a brožuru o trekingu v Kapadocii. Mapka byla dost schématická, ale k základní orientaci stačila. Ubytovali jsme se v kempu Göreme (10TL/os/noc, http://www.goremecamping.com/), byl sice trochu dál, ale moc se nám líbil a měl bezva bazén. Navíc byl skoro prázdnej, s normálníma sociálkama a dokonce nám dovolili používat jejich kuchyň. Když jsme postavili stan, vyrazili jsme na obhlídku Göreme, šli jsme po silnici směrem k Uchisaru. Cestou jsme navštívili několik společností provozujících lety balonem, abychom věděli, co to obnáší (hlavně vstávání před 5 ráno, neboť se létá za úsvitu). Nakonec nám v Anatolian Baloons (http://www.anatolianballoons.com/en/index.html)nabídli 10% slevu, tak jsme to vzali. Rozhodlo také to, že měli vzletovou plochu kousek od našeho kempu. Sice v ceně (135Eur/os) bylo i vyzvednutí z hotelu, ale jak se později ukázalo mělo to i své mouchy. Došli jsme těsně nad Panorama camping ke kavárně Gizli Bahçe (Tajná zahrada), odkud byl úžasný výhled na Göreme a okolí. Tak jsme tam dali pivko a kochali se (4TL/pivo). Zpátky jsme chtěli projít Holubím údolím, ale nepodařilo se nám najít vstup, tak jsme šli opět po silnici. Večer jsme strávili v kempu.

Den 6. -24.6.2010
Celou noc lilo a fučel vítr, tak se nám ani ráno nechtělo vstávat na ten let balonem, báli jsme se, že budeme mít hnusnej výhled. Vstávali jsme ve 4:45, v 5:15 nás měli vyzvednout u kempu. Mezitím co jsme čekali, už auta svážela lidi na místo odletu a pro nás pořád nikdo nejel, tak jsme tam nakonec v 5:30 šli sami. Tam nám tvrdili, že řidič, co nás měl vyzvednout ještě čeká na hotelu na nějaký lidi, ale těžko říct, nepřišlo mi, že by po nás ještě někdo přijel. Čekalo se jestli se vůbec poletí, právě kvůli počasí, tak jsme si dali čaj a kafe a sušenky, co tam měli a čekali jsme. Japonci si krátili čas zpěvem, tancem a pojídáním nudlí, který si zalévali vodou, co tam byla na čaj (horší než Češi s řízkem). Nakonec se let odpískal, což nás na jenu stranu potěšilo, i když představa vstávání druhý den opět v 5 ráno nás zas tolik nenadchla. Protože bylo ošklivo, rozhodli jsme se jet na výlet do podzemního města Derinkuyu. Jeli jsme busem přes Nevşehir (2TL/os) odkud jsme chytli bus směr Niğde (4TL/os). Za tu dobu, co jsme tam čekali, jeli kolem asi 4 minibusy do Kaymakli, my jsme ale chtěli navštívit jen jedno podzemní město a Derinkuyu má být největší, tak jsme chtěli tam. V Derinkuyu jsme vystoupili na autobusáku, jak nám v autobuse poradili, podzemní město bylo kousek od něj. Byli jsme tam asi v půl 11 a nikde ani noha (v průvodci psali, že od 8 už se tam sjíždí zájezdové autobusy). Vstup byl 15TL/os. Prolezli jsme město od shora až dolů, orientovali jsme se podle šipek, jen nás trochu zmátlo, že nějaký byly modrý a jiný červený. Byli jsme tam úplně sami, až ke konci tam začaly chodit zájezdy. Celkem jsme tam strávili asi hodinu. Pak jsme si pohlédli město, a protože tam nic zajímavýho nebylo, jeli jsme zpět. Vystoupili jsme v Uchisaru a šli se podívat na hrad (2TL/os studentský, jinak 4TL). Hrad je spíš jen takovou vyhlídkou, ale zato vskutku úžasnou. Do Göreme jsme pak zamířili Holubím údolím, k němuž nám poradil cestu prodejce jízdenek společnosti Süha. Řekl nám, že vstupy jsou 2, jeden na opačné straně Uchisaru než je Göreme, u prodejny Göreme Onyx, ale že půjdeme-li tímto vstupem, tak je tam jedno nebezpečné místo, které se musí obejít přes druhé údolí vlevo, což se nám nakonec úplně nepovedlo a přelézali jsme tam skály a nemohli cestu do druhého údolí najít přestože byla přímo pod námi. Byli jsme ale rádi, že jsme šli horním vstupem, neboť horní část údolí byla mnohem krásnější než pak ten spodek. Nakonec jsme živi a zdrávi dorazili do Göreme, kde jsme zakotvili v Maccan restaurantu a dali si pivo (5TL/pivo). Dostali jsme k němu i směs oříšků, asi jsme vypadali vyčerpaně.

Den 7. – 25.6.2010

Ráno jsme vstávali opět před 5 a na místo vzletu balonů jsme už raději došli sami. Tentokrát už jsou balony na místě a nafukují se. My jsme si ani pořádně nestihli dát kafe a čaj a už se rozdělovalo do balonů. Na nás pro změnu zapomněli, ale naštěstí pro nás ještě místo našel, dokonce i v malém balonu, jak jsme chtěli (balony byly pro 14 – 36 osob, ten náš byl pro 16, rozdělen na 4 části po 4 lidech a uprostřed s místem pro řidiče balonu). Dokonce jsme v té naší části byli jen 3, tak jsme se ani moc nemačkali. Let byl super, bezva výhled, jen jsem si myslela, že to bude větší vzrůšo. Ani při přistání se balon nikam nesunul ani nepřevrátil, hned jak dosed, ho 3 chlapi chytili a pomohli mu na vozejk za autem, kde ho přikurtovali a až když byl balon vyfouknut, nám pomohli vylézt. Šťastné přistání jsme oslavili šampáněm a dostali jsme diplom. Pak nás rozvezli do hotelů, náš kemp samo řidič neznal, tak jsme si mu museli říct, ať nám zastaví…myslím, že kdybychom čekali až nás přijedou před kemp vyzvednout, nikdy bychom se nedočkali. Po snídani jsme pak vyrazili na prohlídku Muzea pod širým nebem v Göreme (15TL/os), kde jsou do skály vytesaný kostely s freskama. Ten nejkrásnější kostel je ale za extra vstupný 8TL/os, tak tam jsme nešli, pěkný fresky mají ale i kostely Elmali kilise (Jablkový kostel) a Çarikli kilise (Kostel se sandály). Navíc vstup do muzea platí i v Tokali kilise (Pokřivený kostel), který je vně areálu a do něhož se dříve platilo extra vstupné. Tokali kilise se mi ze všech kostelů líbil nejvíc. Muzeum bylo pěkné, ale dost malé, v průvodci psali, že je to na 2-3 hodiny a my tam strávili asi hodinu, a to jsme v některých kostelech byli i dvakrát. V kostech se navíc nesmělo fotit, což ale mnoho lidí nedodržovalo přestože to u každého kostela hlídal hlídač. Po obědě v kempu jsme dali siestičku u bazénu a až kolem 3 vyrazili do Zemi vadisi (Údolí země). Vstup do údolí byl na silnici z Göreme do muzea po širým nebem hned naproti odbočce k našemu kempu. V údolí nebylo mnoho skalních útvarů, ale byly tam vysoké skály a hodně zeleně. Z údolí jsme vylezli uprostřed políček, kde se naštěstí objevil nějaký místní pán, který nám poradil kudy do Uchisaru, a že je to asi hodina cesty. Po chvíli jel kolem jiný pán s traktorem, který nám nabídl svezení, Martin váhal, ale já byla pro, ušetřit si hodinu cesty v tom vedru bylo super. Tak jsme jeli na kolech traktoru, jízda byla dost šílená, to s náma pěkně krosil, ale byl to asi největší zážitek dne. V Uchisaru jsme byli za chvilku. Odtud jsme se vydali po silnici do Göreme. Cestou začalo pršet, ale nebylo se kde schovat. Naštěstí nám zastavil minibus plnej dětí, že jsme se tam málem nevešli, který nás hodil do Göreme. Když jsme jim nabízeli drobné za svezení tak se skoro urazili. V Göreme jsme se před deštěm schovali opět v Maccan Restaurantu, ale tentokrát jsme si dali kafe a čaj (5TL/oba). Cestou do kempu jsme ještě zjišťovali jak je to s výlety do Ihlary. Stál 70TL/os a v ceně bylo vše včetně vstupů a oběda. Bohužel to bylo spojeno i s návštěvou Derinkuyu, kde už jsme byli, tak jsme výlet odpískali. Možná bychom zvládli navštívit Ihlaru v jednom dni, ale těžko říci a nechtěli jsme riskovat, že někde zkysnem.

Den 8. – 26.6.2010

Ráno jsme si koupili lístek do Pamukkale u společnosti Nevşehir (35TL/os) a pak jsme jeli busem na odbočku k Zelve. Chtěli jsme navštívit Devrentské údolí na druhé straně hory. Cesta vedla bohužel po silnici. Po chvíli se před námi rozevřelo úžasné údolí skalních komínů Paşabaği, které bylo nakonec z celého dne asi nejhezčí. Od něho se silnice stáčí k Zelve, kam jsme nešli, kostelů už jsme viděli dost, a pak jde jakoby zpět do vesnice Yeni Zelve, takže jsme si mohli bývali zkrátit cestu přes pole, což jsme ale nevěděli. Ta cesta v horku do Devrentského údolí nám připadala nekonečná, ale nekonec jsme se tam doplazili. Údolí bylo krásné, jako všechny, jen těžko říct, zda stálo za tu úmornou cestu. Dalo se sice trochu prozkoumat, ale nedalo se jím projít tak jako ostatními údolími do nějakého cíle, protože se táhlo jen podél silnice a bylo i docela malé. Odtud jsme pak mířili do Ürgüpu, tak jsme zkoušeli stopovat. Naštěstí nám zastavilo snad první auto, což bylo super, protože zrovna začínalo pršet (možná proto zastavilo). Ürgüp byl docela pěkný městečko, tak jsme ho prošli, dali si döner (1,50TL) a jeli jsme busem zpět do Göreme. Já se šla ještě podívat na skalní komíny u Göreme a s Martinem jsme se pak sešli v kempu.

Den 9. – 27.6.2010

Ráno jsme vyrazili na nákupy do Göreme, koupili jsme 2 trička za 30TL, takže se smlouváním jsme moc neuspěli. Pak jsme zamířili do údolí růží, které je značené přímo od našeho kempu, značení je i cestou, asi proto, že v údolí je kostel (Haçli kilise) a kavárna, taky u nich značení končilo. Údolí jsme obešli a na jeho konci objevili ještě jeden kostel, který nebyl značený, měl pár poničených fresek a zachovalé reliéfy (pravděpodobně to byl Ayvali kilise, alespoň to tak vypadalo dle mapky v brožuře o Kapadocii). Z údolí růží jsme to stočili do Meşkender údolí. Cestou jsme minuli 2 kavárny, chtěli jsme si dát fresh, ale v první nikdo nebyl a ve druhý majitel spal. Ke konci si Martin málem sednul na hada, který se ho za to pokusil uštknout. Údolí končilo u Kaya kempu nad muzeem pod širým nebem. Odtud jsme už šli do kempu, zabalit si a tak. Protože opět začalo pršet, tak jsme se přesunuli do Göreme, kde jsme si v Göreme restaurantu dali gözleme (vše 15TL) a koukali jsme na fotbal. Před 7 jsme se přestěhovali na autobusák, odkud jsme asi v půl 8 odjížděli směr Pamukkale.

Den 10. – 28.6.2010
Cesta busem byla dost šílená, zejména proto, že jsme si vylosovali místa hned u dveří, kde celou dobu byli stewardi, celou noc se tam bavili a přehrabovali se tam ve věcech. Já jsem to u okýnka celkem úspěšně zalomila, ale Martin se vůbec nevyspal. Navíc všechny společnosti v Göreme slibovaly přímý autobus až do Pamukkale, načež ráno zase všechny vyhodily cetující a tedy i nás v Denizli a do Pamukkale nás dopravily minibusem. Dorazili jsme tam brzy ráno. U minibusu čekal nějaký pán, který nám nabízel ubytování, řekli jsme mu, že bychom chtěli do kempu a on, že má i místo na stany. 2 poláci, co tam byli s námi řekli, že se na to pojedou podívat, tak jsme jeli taky. Na stany to nebylo, ale nabídl nám pokoj s příslušenstvím za 30TL/noc, tak jsme to vzali. Martin si na chvíli lehnul a já se šla projít po městě, kde už snad všichni věděli, že jsme se 4 ubytovali v Göreme Hotelu. Poptala jsem se po autobusech do Bodrum, ale všechny společnosti nabízely to samé – 25TL/os s dopravou do Denizli zdarma. V jedné společnosti mi dokonce tvrdili, že dopravují z Pamukkale velkým busem, ale to kecali. Našla jsem i kemp, kde jsme se chtěli ubytovat, ale byl ještě zavřený a nikdo tam nebyl. Tak v 10 jsme vyrazili na Hierapolis (20TL), šli jsme zespoda jižní branou, za kterou se musí zout, když se vstupuje na travertiny. Cestou nahoru po travertinech byla vytvořena umělá jezírka, ve kterých se dalo koupat, což bylo super. Taky jsme si to náležitě užili. Nahoře jsme pak nejdřív zamířili k vyhlídce na pravé travertiny a pak si prohlédli část ruin, divadlo, martyrium Sv. Filipa a pramen s jedovatými výpary Plutonium, do kterého Martin hned strčil nos. Martin mezi sutinami pořád naháněl varany, ale žádného nechytil. V posvátných lázních, do kterých je vstup zdarma, ale plavání stojí 25TL (voda je sice minerální, ale tu samou má náš hotel dole taky), jsme si dali oběd – gözleme a ayran (10TL/oba). Pak jsme zamířili k ostatním ruinám, přes druhou vyhlídku na travertiny, která byla snad ještě hezčí než ta první. Martin se pak rozhodl pro odpočinek a tak jsem zbytek ruin absolvovala sama – lázně, nekropolis i latrínu. Cestou zpět dolů do Pamukkale jsme se zase vykoupali a asi v 5 dorazili na hotel, kde jsme se ještě vykoupali v bazénu a pokecali s polákama. Večer jsme strávili u bazénu s pivkem. Turci mají skvělej vynález – u piva v lahvích, na kterých je napsáno fiçi bira (točené pivo) mají šroubovací zátky, takže na ně není třeba otvírák , což jsme ocenili… :-)

Den 11. – 29.6.2010

Ráno jsme vyrazili na bus do Bodrum, lístek jsme si koupili u překupníka Ben Turizm, načež se ukázalo, že v ceně není zdarma přeprava do Denizli, a že musíme jet místní dopravou, což nás stálo dalších 5TL (dohromady). Kdybychom to věděli, koupili bychom si lístek až v Denizli. Stejně, když jsme do Denizli přijeli, tak nás tam odchytl nějaký chlap, který nám lístek (spíš jen voucher) sebral a odvedl nás k přepážce společnosti, kde nám ho vyměnili za jiný, na kterém už byla cena 20TL/os, takže jsme na tom 10TL prodělali. Poučení pro příště. Ben turizm nebyl nic moc, autobus ani nezajížděl na autobusák, asi aby nemusel platit nějaký poplatek. Navíc nám v buse nic nedali dokud jsme si neřekli a vodu jsme si pak už brali sami, stejně to dělali všichni. Do Bodrum jsme dojeli asi ve 3. V informační kanceláři na autobusáku o žádném kempu v Akyarlaru, co jsem si našla, nevěděli a ani se tam nemohli dovolat. Poradili nám ať se zkusíme zeptat řidičů minibusů, že mají větší přehled, ale ani oni o kempu nic nevěděli. Tak jsme nakonec zakotvili v Gümbetu, kam jsme vůbec nechtěli. Kempy jsou ještě v Güverçinliku, kde by to bývalo bylo lepší, ale bylo to dál od Bodrum, tak jsme zvolili Gümbet. Minibus (2,50TL/os) nás vyhodil přímo u kempu Zetaş, kde jsme se ubytovali (25TL/noc). Šli jsme se pak vykoupat na pláž a poté jsme vyrazili zpět do Bodrum, kde jsme si prohlédli přístav. V Panorama Restaurantu jsme si pak dali večeři, i když až poté, co nám nabídli masové koule s hranolkama, rýží a salátem za 10TL, což byla docela dobrá cena. Dali jsme si k tomu pivko (točený, 5TL, jinak všude předtím bylo z plechu nebo lahve). Pak nám přinesli ještě mísu salátu, mysleli jsme, že je to jako k tomu jídlu, což se ale ukázalo, že nebylo, číšník si prostě spletl stůl. Trochu jsme se báli, že to budem muset zaplatit, ale nakonec nám to nezaúčtovali. Dokonce nám nabídli kafe a čaj zdarma, tak jsme si dali. Naše návštěva se jim asi skutečně vyplatila. Po večeři jsme jeli zpět do Gümbetu, kde jsme si ještě dali na molu pivko (7TL/2piva). Cestou na autobusák jsme objevili u tržnice bezva obchod se sýry, tak jsme si nakoupili.

Den 12. – 30.6.2010

Noc celkem ušla, přestože hudba hrála ze všech stran. Gümbet je místo spíš pro pařmeny, což my zrovna nejsme. Ráno jsme vyrazili minibusy přes Bodrum (2,50TL/os) do Akyarlaru (4,50TL/os), malého přístavu na Bodrumském poloostrově. Tam jsme se vykoupali a pokoušeli se chytat ryby, ale nebraly, tak jsme je jen nakrmili chlebem, po tom šly jak divý. Dali jsme si tam k obědu Et döner (masový döner z jehněčího, 3,50TL) a jeli jsme o kousek dál do Golden Beach Resort (2,25TL/os), kde jsme měli sraz s mojí kamarádkou Begüm na jejich soukromé pláži. Strávili jsme tam celé odpoledne, byla pohoda, i když chvilkama to bylo náročný, neboť její dvacetiměsíční dcerka Zara chvilku neposedí. Odjížděli jsme odsud zpět do Bodrum asi v 7 (5TL/os). V Bodrum jsme obešli přístav z druhé strany, kde je spousta krámků a restaurací. Martin si koupil košili Tommyho Hilfigra (30TL) a já si vyhlédla na druhý den bufet s kalamárama. Po návratu do Gümbetu jsme si ještě koupili pivo a šli zase na pláž. Bary se nám tam totiž moc nelíbily, byly v takovém tom anglickém stylu a hudba v nich strašně vyřvávala. Navíc tam do barů lákají na tanečníky a barmany, takže Martin o tom nechtěl ani slyšet (ten by se nechal nalákat spíš na barmanku, ale to si musel počkat do Čech… :-)).

Den 13. – 1.7.2010

Ráno si jdeme ještě zaplavat do moře – zakotvili jsme na lehátkách hned u kempu, lehátka jsou zdarma, patří restauracím, tak se čeká, že si v té restauraci člověk něco dá, ale nikdo nám nic nenutil. Pak jsme zabalili a před 12 vypadli z kempu a jeli do Bodrum. Tam jsme si chtěli nechat batohy v úschovně, ale cena 20TL/os nás odradila. Sice to nakonec srazil až na 10, ale i to se nám zdálo na ty 2h mnoho. Tak jsme si je nechali a vyrazili do města, stejně jsme chtěli jít akorát na oběd. Dali jsme si s Martinem napůl menu s půlkou kuřátka (bylo to fakt kuřátko, ne kuře, 6TL) a pak jsme šli na moje vyhlídnutý kalamáry. Bufet měl ale samo zavřeno, asi jako jedinej ze všech podniků. Tak jsem si alespoň koupila v blízké cukrárně dort (6,50TL), byl vynikající, se spoustou čokolády a s banány. Koupili jsme si s sebou ještě nějaké sýry a šli na busák hledat bus do Selçuku. Nakonec jsme jeli se společností Pamukkale (20TL/os). Ostatní společnosti měli stejnou cenu a tahle jela nejdřív. Autobus byl super, i občerstvení, nabízeli víc věcí než jinde. Po 3h vylézáme v Selçuku. Hned jsme si tam koupili i lístek na druhý den do Istanbulu. Obešli jsme zase pár společností a nakonec koupili lístek na dvoupatrovej bus společnosti Metro (45TL/os). Ceny byly opět zhruba stejný a všechny společnosti zase nabízely zdarma rozvoz po Istanbulu, k čemuž jsme byli dost skeptičtí. Taky všichni nabízeli, že si u nich můžem ráno nechat zdarma bágly, tak to se hodilo. Když jsme měli lístek, šli jsme se ubytovat do kempu, kemp pěknej, s bazénem, který ale normálně stojí extra 6Eur, nám ale řekla, že teď je zdarma, i kemp nám dala za ceny vedlejší sezony, ale i tak byl dražší než hotel v Pamukkale (32TL/oba). Dali jsme si sprchu a bazén a vyrazili jsme na obhlídku Selçuku, kolem Isa Bey Camii a baziliky Sv.Jana až k byzantskému akvaduktu. V Selçuku na každém trochu vyvýšeném místě hnízdili čápi (včetně akvaduktu, minaretů mešit i posledního sloupu Artemisina chrámu). V Denis café jsme zakotvili na pivko, příjemný byl bar i číšník, k pivku jsme dostali i popcorn.

Den 14. – 2.7.2010

Ráno jsme brzo vstali, sbalili se a vyrazili na autobusák nechat si tam bágly. Pak jsme zamířili na Efes. Cestou jsme se ještě zastavili podívat na chrám bohyně plodnosti Artemis (div světa), respektive spíše na to, co z něj zbylo (jen jeden sloup). Je tu pěkný výhled na Selçuk a v bažinách kolem jsme objevili želvy. Na Efes jsme dorazili v nejhorší možnou dobu – před polednem (20TL/os). Je vedro k padnutí. Procházka po ruinách byla úmorná, tak jsme každou chvilku seděli i v tom nejmenším možném stínu a odpočívali. Divadlo a Celsiova knihovna byly úžasný, ale jinak se mi víc líbilo v Hierapolisu, kde se ty ruiny dali víc prolézt a objevovat, tady se mohlo jen vyznačenou stezkou a všude jinde byl zákaz vstupu, včetně části Arkadiovy cesty. Navíc do řadových domů se platí extra vstup (15TL/os). Prolezli jsme ruiny jak to šlo, tam i zpátky,ale i tak jsme tu se všemi odpočinky strávili jen 3 hodiny (v průvodci psali, že je to na celý den). Ve 3 jsme minibusem (2TL/os) dorazili zpět do Selçuku, kde jsme se rozhodli, že pojedem ještě k moři. Vzali jsme si z báglu plavky a vyrazili minibusem (co jezdí přes Efes) do Pamuçaku na pláž. U pláže byl hned kemp, to kdybychom věděli, tak jsme mohli zakotvit tam, bylo by lepší kempit u moře. Voda byla jak kafe, ale nebyla tak čistá jako u Bodrum, asi proto, že tu byl písek, kdežto u Bodrum spíš kamínky. Kolem 7 jsme se vrátili zpět do Selçuku, kde jsme si dali večeři, já kalamáry (konečně) ve Wallabies Restaurantu (12TL, pivo 5TL) a Martin kebap v bufetu (2,50TL). Ve 22:30 jsme pak odjížděli směr Istanbul. Opět jsme si vylosovali místa hned u stewardů, takže nás čekala bezva noc.

Den 15. – 3.7.2010

Cesta byla ještě horší než jsme čekali, stewardi byli k ničemu, neměli ani vodu (samozřejmá věc všech společností), což vzhledem k tomu, že nešla klimatizace bylo vskutku perné. Poté co jim spousta lidí vynadalo a jeden číňan se pokusil přimět klimatizaci k činnosti pěstmi, koupili alespoň na benzínce vodu, kterou pak ale úspěšně dolévali z kohoutku, tak těžko říci, zda byla pitná. Jako vrchol všeho, byl rozbitej i záchod, a to za noc stavěli jen jednou. I přesto jsme se nakonec i trochu vyspali. Do Istanbulu na hlavní autobusové nádraží jsme dorazili asi v 9. Tam jsme nakonec našli i ten minibus zdarma, který jel na Taksim, tak jsme se svezli. Na Taksimu jsme dali kafe v Burger Kingu (Martin si myslel, že si tam budeme moct dojít na záchod, ale ouha, záchody otvírali až ve 12). Tak jsme pak zamířili do hostelu. Zamluvený jsme měli tentokrát Neverland hostel. Tam jsme nechali batohy, protože check-in byl až v 13:00 a šli se projít na Taksim. Po jedný jsme se vrátili, ale pokoj ještě nebyl připravený, navíc byl problém s naší rezervací, neměli pro nás na první noc pokoj, co jsme si zamluvili (dvoulůžák se společným příslušenstvím), tak nám nabídli na tu noc s vlastním příslušenstvím, ale že se budeme muset druhý den přestěhovat. To se mi nechtělo, to jeden den vybalovat a pak zase balit a tak jsme si nakonec vzali ten pokoj na obě noci a tu druhou si připlatili (34TL/os/noc). Aspoň jsme měli klid a krásnej pokoj i s koupelnou. Hostel byl vůbec na úrovni, v ceně byla vynikající snídaně, kafe, čaj, voda a internet byly k dispozici 24h zdarma a byl tam i celkem klid. Když jsme se konečně ubytovali, vyrazili jsme do Sultanahmedu prozkoumat bazary. Byly jsme v Egyptském i Velkém bazaru. Nakoupili jsme nějaký cetky a sadu sklenic na čaj. Cena byla sice vysoká, ale dolů už jít nechtěl, že je to ruční výroba a blabla. Tak jsme je nakonec vzali (45TL). Taky mi Martin koupil stříbrnej náramek s tureckýma očima za 10TL, ale těžko říct, co je to za stříbro, protože mi z toho hned vyskákali nějaký pupínky. Do hostelu jsme se vrátili úplně vyčerpaní, ale nakonec jsme ještě sebrali večer všechny síly a vyrazili na pivko. Chtěli jsme jít někam na Tophane, ale tam byla jen spousta kouzelných kavárniček, kde mají jen čaj a vodní dýmky. Tak jsme nakonec zakotvili až u Galatského mostu v Odessa Restaurantu.

Den 16. – 4.7.2010

Ráno jsme vyrazili opět do Sultanahmedu, Martin si koupil v podchodu u Galatského mostu tričko Lacoste (10TL) a pak jsme navštívili Novou mešitu. Prošli jsme zase část Egyptského bazaru a koupili nějaké koření a voňavou kávu. Prošli jsme pak uličkami až k Süleymaniyově mešitě, ta ale byla zavřená (snad otvírá 10.7.), tak jsme navštívili jen hrobky sultána Süleymaniya Nádherného a jeho ženy Roxelany. Pak jsme šli zase zpět, na Egyptském bazaru jsme si koupili sýr a jeli jsme trajektem na asijskou stranu do Üsküdaru, kde jsme prošli centrem a zamířili k Bosporu. Tam se lidi dokonce koupali. Prošli jsme kolem Dívčí věže a pak jsme jeli zpět do Karaköy. Celý utahaný jsme dorazili zpět na hostel. Cestou jsem si koupila k večeři pilavçi (rýže s cizrnou a kuřetem, 3TL). Večer jsme pak zamířili na pivko na Taksim, zakotvili jsme v Inna café, kde si Martin dal velký pivo 0,7l (5TL, normální 4TL). Dali jsme dvě a cestou na hostel si Martin ještě koupil jednoho lahváče Gusty, kterého jsme pak kalili na pokoji a jedli rybičky (krekry).

Den 17. – 5.7.2010

Náš poslední den. Vstali jsme později a vyrazili do supermarketu Día (ten byl skoro všude, i v centru blízko Sultanahmedu) nakoupit nějaké sýry a čaj a kafe a tak. Pak jsme se ještě stavili v minimarketu pro plechovku efesu (v supermarketu totiž alkohol neprodávali). Pak už jen vše zabalit a hurá na letiště. Jeli jsme z Tophane tramvají, koupili jsme si tam žetony, ale dalo nám to jiný než minule, tak jsme se trochu lekli, že ty co nám zbyly nebudeme moci použít. Nakonec ale na přestupu na metro fungovaly bez problémů. Cesta na letiště trvala asi hodinu, tak jsme tam byli s předstihem. Ani u kontroly při vstupu na letiště nebyl problém, i když jsem měla v batohu nůž. Jen se nás ptali, jestli ty krosny budeme odbavovat. Kontrola pak byla další až před vstupem do letadla, a tam ani neřešili, když měl člověk láhev vody. Odletěli jsme na čas a tak jsme v půl 6 přistáli opět na letišti v Praze.

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
1
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
MacaVital
01.08.2010 21:22 213.220.255.***
 

Pripadne dotazy na podrobnejsi informace o nasem putovani (jestli to jeste podrobneji jde) zodpovime na nasem blogu: http://www.gibonici.bloger.cz/ ;-)

  • Anonym (5)
Zpět na všechny diskuze